Svět díla Jiřího Ortena

Josef Štochl

Kniha literárního vědce a jazykovědce Josefa Štochla Svět díla Jiřího Ortena je ve světovém měřítku dosud nejpronikavějším, nejucelenějším a nejrozsáhlejším dílem o tvorbě „básníka, jemuž i Pánbůh závidí“ (I. Diviš). Autor zkoumá Ortenovo dílo z hlediska celistvě poetologického i speciálně versologického. Zasazuje jej do kontextu (nejen) české literatury. Vyrovnává se s veškerou ortenovskou literaturou (odhaluje přitom plagiáty), ze značné části cizojazyčnou, prostudoval i závěrečné vysokoškolské práce. Štochl metodologicky navazuje, mnohdy polemicky, zejména na svého učitele, mezinárodně renomovaného vědce Miroslava Červenku, největšího československého literárněvědného strukturalistu po prvním pokolení, jenž už o Štochlově práci Verš Ortenovy Čítanky jaro napsal, že „[…] systematičnost těchto analýz sotva má nějakou obdobu“, a oceňoval mj. způsob, jímž Štochl ve svých poetologických bádáních aplikuje jazykovědný aparát. Kniha reflektuje i práci poetologů a versologů, kteří jsou v porovnání s jejím autorem přibližně o půl generace až generaci mladší. J. Štochl předkládá rovněž nové teoretické přístupy a poznatky. Pro většinu čtenářů bude patrně novinkou, že německý literární vědec Glaser již v 60. letech zařadil Ortenovo dílo do světové literatury. Kniha přináší též překvapivé zjištění, odkud se v Ortenově přednarozeninové a zároveň předsmrtné básni „Stromy let“ vzala její poslední dvě slova „lety dvaadvacíti“.

***

Jan Šulc v časopisu Tvar o knize Josef Štochl: Svět díla Jiřího Ortena

Jan Šulc
CIT PRO MÍRU

Ke Kováříkovu článku o knize Josefa Štochla
(Tvar 23, 2012, č. 12, s. 15)

Když mi Josef Štochl přinesl své verše ve sbírce Ztracený brod, napsal jsem k nim pro vydání v nakladatelství Cherm doslov. Nezůstalo ovšem jen u toho. Z našich rozhovorů vyplynulo, že osudovým, vpravdě životním tématem jeho odborného literárněvědného zájmu, zejména versologického, ale i jeho vlastní četby a prožívání je dílo Jiřího Ortena, že s Ortenem Josef Štochl vnitřně souzní (podobně přirozeně, jako Mirek Kovářík souzní s Václavem Hrabětem). Nejenže přečetl snad tisíckrát všechny Ortenovy texty, věnoval jeho dílu svou diplomovou práci Verš Ortenovy Čítanky jaro – vysoce ceněnou Miroslavem Červenkou –, ale přečetl, troufám si tvrdit, že jako vůbec první, i veškerou literaturu o Ortenově díle, včetně té cizojazyčné a včetně diplomových a disertačních prací, kvůli jejichž studiu sjezdil půl republiky. Nabyl jsem přesvědčení, že Štochlovy vědomosti o Ortenově díle jsou pokladem, který by neměl zůstat utajen, ale o nějž by bylo dobré se podělit se všemi, které tento básník zajímá. Proto jsem autora vyzval k tomu, aby na své již započaté ortenovské knize dále pracoval a dokončil ji. Díky vstřícnosti Viktora Stoilova a Bohdana Chlíbce jsem pro knihu získal i nakladatelské zázemí. Po několika letech Štochlova kniha Svět díla Jiřího Ortena vyšla.
Součástí Štochlovy knihy o více než 350 stranách je několik osobních invektiv v poznámkovém aparátu. Autorovi jsem při redakci textu navrhoval, že by je mohl vypustit. Některé na mou radu skutečně vypustil, několik jich v textu ponechal. Protože jsem redaktor, a nikoli cenzor, zůstaly tam. Předpokládal jsem, že vzbudí odmítavé reakce, současně jsem však byl přesvědčen, že vnímaví čtenáři, které zajímá Ortenovo dílo, je přejdou mávnutím ruky nebo je v recenzi odmítnou jednou okrajovou větou. Zhruba řečeno: považoval jsem tyto Štochlovy invektivy přesně za to, čemu Václav Černý říkával „piškuntálie“. Tedy něco, co soudný čtenář a recenzent považuje za tak okrajové drobnosti, že se jimi buď vůbec nezabývá, anebo je zmíní jen na okraj.
Nezastírám, že mne dost překvapilo, že zrovna tak citlivý milovník poezie, jakým je Mirek Kovářík, ve své recenzi Štochlovy knihy v letošním 6. čísle Tvaru, nazvané Opravdu celostní pohled? Svět (nejen) díla Jiřího Ortena, věnoval těmto „piškuntáliím“ většinu textu své recenze. Je to recenze napsaná citlivě, k autorovi i knize v podstatě vstřícná, o vlastních Štochlových ortenovských myšlenkách či objevech v ní však Kovářík bohužel neříká vůbec nic. První část názvu kritiky tak zůstává nevysvětlena [tato část názvu není Kováříkova, byla doplněna redakcí Tvaru – pozn. red.], protože ani první částí knihy – obecně poetologickou –, ani její druhou částí – versologickou – se Kovářík v jednotlivostech vůbec nezabývá. Místo toho rozebírá Štochlovy invektivy z poznámkového aparátu, což, upřímně řečeno, není nic obtížného (i když na jednom místě Kovářík Štochla cituje nepřesně). Musím říci, že se mi to zdá vůči knize doslova nabité ortenovskými objevy a přinášející nové obecněteoretické poznatky nespravedlivé a mám pocit, že čtenáři, kteří tu knížku dosud neměli v rukou, by z recenze mohli nabýt dojmu, že pojednává o něčem úplně jiném než o díle Jiřího Ortena. Což by byla škoda.
Myslím si, že Kováříkova recenze poskytuje dobrou příležitost pro oba velké milovníky poezie, Josefa Štochla i Mirka Kováříka, aby se v klidu zamysleli a propříště se lépe naučili zacházet s vlastním citem pro míru: autor knihy by si mohl své invektivy raději jen myslet a nekomplikovat jimi recepci své jinak velmi cenné knihy, recenzent by se mohl zabývat spíše knihou samotnou než „piškuntáliemi“, které v ní mají okrajové místo.