Lejnem nenamazaný Klíma

Nedělní svět, 24.4.2005

Jan H. Vitvar

Po devíti letech vyšel další díl Sebraných spisů samorostlého českého filozofa

Při pohledu na giganty defilující ve spotech televizní soutěže Největší Čech se mi vybavila scéna z nerealizovaného dramatu Husité. Po bitvě u Lipan k nebi stoupají Luther, Kalvín, Galileo, Shakespeare, Voltaire, Marx, Lenin a Masaryk s českou družinou vzhůru ke slunci. „Dal bych mu, rozříznuv je uprostřed, podobu prdele, zářné prdele, nějakýho boha, vystrčenou, posměšně se šklebící na celou tu ideální opičí chátru dole,“ napsal ve skice ke hře její autor, filozof Ladislav Klíma.

Pro Klímu (1878 až 1928) nebylo nic svaté. Respektive nic pro něj nebylo

víc svaté, než jak svatým se cítil on sám. V jeho radikálním filozofickém názoru solipsismu je svět pouhou představou lidského individua, a každý proto může rozhodovat o jeho podobě. Jestliže nám tedy svět připadá bestiální, je to tím, že na něm žije příliš mnoho bestií. „Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží,“ napsal francouzský politik Joseph de Maistre v roce 1811. „Rozluštění světového problému není nic jiného než poznání sebe. Již proto, že svět je já,“ poznamenal si o 105 let později Čech Ladislav Klíma ve svém deníku.

Utrpení Viléma Čoka

Právě Klímovy deníky a zápisy z let 1909 až 1927 vydal nyní Torst pod názvem Mea. Devítisetstránkový špalek vychází v rám-ci šestisvazkových Klímových Sebraných spisů. Od prvního svazku, který Torst věnoval filozofově monumentálnímu Velkému romanu, ho přitom dělí devět let. Projekt totiž usnul na nedostatku peněz a ze spánku ho až nyní probudila injekce jedné spořitelny. Je to typická „klímovština“, když se o věhlas největšího filozofického švorcáka stará peněžní instituce, které by Klíma za svého života nesvěřil ani halíř. Klímovy záznamy, které podle vydavatelské poznámky zachycují „bezprostředně a jakžtakž průběžně sebesamastvoření solipsistního světa“, tak mezitím stihly vyjít v překladu ve Francii, kde je vychválil deník Le Monde. Příští rok by měla v Česku přijít na řadu Klímova korespondence. Během těch devíti let poněkud vyvanulo nadšenectví české kulturní obce, které provázelo Klímovo porevoluční objevování. Do listopadové revoluce byl Klíma mytologizovanou postavou, která za normalizace uhranula undergroundovou scénu a jejíž jedinou oficiálně dostupnou knihou byla legendární Vteřina věčnosti, kterou pro Odeon v roce 1967 připravil Josef Zumr. Hned v roce 1990 vydala Paseka v dnes neuvěřitelném nákladu 45 tisíc výtisků Utrpení knížete Sternenhocha a Jan Němec podle stejné knihy natočil film V žáru královské lásky s Ivanou Chýlkovou a Vilémem Čokem. A nakladatelství se předháněla, co neznámého z Klímy se dá ještě publikovat. Hektický zájem o démonického autora umlkl prakticky ve stejné době, kdy vyšel první svazek jeho Sebraných spisů.

Při všem stále psát

Deníky a zápisy edičně připravila ve Francii žijící Američanka Erika Abrams. Tak jako ve Velkém romanu zvolila až nelidsky puristický přístup, kdy předkládá přesně to, co si Klíma poznamenal. Včetně gramatických chyb, nedotažeností, omylů a původního německého znění. Jedině tak podle ní můžeme ukázat Klímu v nefalšovaném světle. U Velkého romanu to vyvolalo řadu polemik (Klímův fanda a nadšenecký porevoluční vydavatel Miroslav Kromiš na to dokonce reagoval „dodatkovou“ knihou Z), dnes už to těžko způsobí nějaké vášně.

Jedinou slabinou tohoto podání jsou vysoké nároky na čtenářovu trpělivost. Klíma se točí kolem stále stejných témat, rozvádí je pozvolna a nadějnou myšlenku zhusta ukončuje poznámkou, že se k ní někdy vrátí. Přičemž se řídí principem „při všem stále psát“. Myšlenkový zápas tak připomíná až nekontrolovatelnou tělesnou reakci jedince, jenž pozřel silné projímadlo a prostřednictvím tužky a papíru si čistí duševní střeva.

Poslat rozum na hajzl

Úctyhodný výsledek pátrání Eriky Abrams v originálních Klímových rukopisech přes proklamovanou „definitivnost“ nikomu nebrání najít si v něm toho „svého“ Klímu. Pro někoho je zde v plastickém provedení k dispozici originální filozof, který ke svému solipsismu došel i díky této zásadě: „Intelligovat jen tomu třeba, kdo sám sebe zidiotisoval. Poznávání jest jen pro ignoranta; ignorantem jen ten, kdo poslal, vědomě-nevědomě – rozum na hajzl.“ Pro jiného je tápající samorost, který se systematicky připravuje na nikdy neuskutečněnou sebevraždu: „Stále se na to těším – žádný strach. Ale chci při tom mít co nejlepší náladu! Pozor! Vyhýbat se hašteření.“ A úvahy o dosažení absolutní vůle střídá s otázkami, jak vyřešit závislost na chlastu, za který utrácel skoro celý denní rozpočet: „Ošklivé příznaky rostou, stav ne sice bezprostředně, ale pro blízkou budoucnost povážlivý. Chvílemi zdál se mně být zoufalý.“ Pro většinu Klíma zřejmě zůstane mistrným tvůrcem „žité“ filozofie, jenž svůj radikální egoismus v zápiscích prokládal stejně nekompromisními aforismy. „Svět – tisková chyba Boží.“ „Až uvidíš chlapa nebo chlapku, kteří drží vidličku v pravé ruce – z 60 % můžeš soudit, že je lepší, než všechen ten opičí ksindl.“ „Vše, co se mně zdá ještě velikým v současné kultuře, je pomazáno i namazáno lejnem, aby to dnešnímu lejnovému lidstvu aspoň trochu chutnalo.“ K poslednímu aforismu dodejme, že Erika Abrams Klímovy spisy lejnem nenatírá ani náznakem, přesto se jistě najde řada těch, kterým budou chutnat.

Foto popis| Bezstarostnější než diogenes. Excentrickému majiteli dalíovského knírku a zřejmě nejoriginálnějšímu českému filozofovi v dětství pomřela skoro celá rodina, z rakouských škol ho vyhodili pro urážku habsburské dynastie, velké dědictví celé probendil a nikdy řádně nepracoval. Když zemřel na tuberkulózu, napsal o něm Karel Čapek v nekrologu v Lidových novinách: „Chudší než žebrák u kostelních vrat, bezstarostnější než Diogenes, živil se tento vesele chmurný filozof vším možným: svými přáteli, čistěním stok nebo projekty, jak zbohatnout, třeba výrobou tabákové náhražky nebo pornografických románů. Diogenes, bydle ve svém prázdném sudu, byl proti Ladislavu Klímovi přímo domácím pánem; mimoto není známo, že by byl svůj sud prodal a propil nebo že by si byl na něj vypůjčil.“