Kniha zcela prostřední

Lidové noviny, 31.5.2005

Ondřej Horák

Básnířka Sylva Fischerová vydala sbírku povídek

Autorky s příjmením Fischerová má česká literatura hned tři. První z nich je Viola Fischerová (1935), z jejíž bohužel nikdy nevydané prvotiny Propadání (1957) si Bohumil Hrabal vzal motto své knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Následuje Daniela Fischerová (1948), dramatička a prozaička, známá především divadelní hrou Hodina mezi psem a vlkem.

Jako poslední zbývá Sylva Fischerová (1963), která vydala čtyři básnické knihy: Chvění závodních koní (1986), Velká zrcadla (1990), V podsvětním městě (1994) a Šance (1999). K tomu nutno ještě dodat, že Viola a Sylva Fischerovy jsou nevlastními sestrami, dcerami filozofa Josefa Ludvíka Fischera.

Nakladatelství Torst udělalo v poslední době sympatický a potřebný krok. Od vydávání objemných svazků, zacelujících ediční dluhy čtyřiceti let komunismu, se totiž nyní zaměřilo spíše na paperbacky se současnou českou prózou. V této nové edici se Torstu také povedl „mladý objev“ Petry Hůlové a jejího románu Paměť mojí babičce.

Některé naopak rozpačitě přijímané svazky jako by byly jen odvrácenou stranou hledání, rozhlížení se, sázení na černé, tedy neprověřené koně. K milým překvapením patřily povídkové knihy Počkej na mě, Valentýne Tobiáše Jirouse a Noci, noci Kateřiny Rudčenkové. Oba autory jsme do té doby znali pouze jako básníky. Na prozaické startovní čáře se nyní octla i Sylva Fischerová.

Šeď a knihy

Na dvou stech stranách předkládá Sylva Fischerová desítku povídek. Texty jsou nezakrytě autobiografické a jejich čtení nevyvolává žádné nepřekonatelné utrpení. Vypravěčka se jeví jako vcelku sympatická osoba, ovšem její život se nezdá ničím příliš zajímavý. To by samo o sobě ještě jistě nevadilo, ovšem tón vyprávění je stejně šedý jako popisovaný život. Nic poutavého, nic, co by táhlo k pokračování ve čtení. A na konci povídky se žádné výrazné pointy také nedočkáme.

Nejenže se texty vzhledem k vyprávěným „příběhům“ zdají naddimenzované, ale navíc jsou „nadívány“ nadbytečně doslovujícími větami: „Tato ústa už ale byla mrtvá, a tak jsem stále s lehkým srdcem zamířila směrem ke Špici, tam, kde kdysi stávala jatka. Množství velikých aut naplněných křičícími a kvičícími dobytčaty se k nim valívalo už od časného rána, aby s neomylnou jistotou všechna skončila v jediné vstupní bráně, která se jmenovala SMRT.“ Povídky též notně protkávají vědomosti „knižního člověka“, který vystudoval klasickou filologii.

V celku knihy povídky skládají alespoň jakýsi fragmentární obraz o vypravěččině životě, samostatně však k povídkovým skvostům nepatří. Na mysl se vkrádá domněnka, že autorka snad musí navzdory dojmu autobiografické otevřenosti mnoho podstatného zamlčovat, neboť popis jejího životaběhu vyznívá opravdu až příliš tristně.

Na konci knihy se rozhostí odevzdaná lhostejnost. Sylva Fischerová nedokáže dostatečně zaujmout ani dostatečně otrávit. Přitom některé pasáže povídek Punkce a Mami ohol si ty prsa naznačují, že by to mohlo být jinak. Že by třeba příště mohla napsat knihu, u níž nebude jako u Zázraku téměř jedno, zda vyšla nyní, před pěti lety, za pět let nebo nikdy. Nakladatelství Torst tak musí v hledání způsobem omylů a úspěchů pokračovat.

***

HODNOCENÍ LN **