Putování psího vojáka mytickou Čechií

Hospodářské noviny, 19.10.2005

Ivan Adamovič

Jáchym Topol je excelentní stylista a přirozený vyprávěč. V tomto případě však příliš podlehl kouzlu spontaneity. Kniha Kloktat dehet nefunguje tak, jak by fungovat měla..

Jáchym Topol čerpá notný díl své poetiky z dětského, respektive výrostkovského vidění světa. Je to sestup do archaičtější, mytologické části života, kdy maličkosti i věci zásadní mají stejný, smrtelně vážný význam a přitom nepozbývají jisté hravosti.

Chlapecko-magický přístup použil již ve své předešlé knize z roku 2001 Noční práce. Naplno jej však rozvinul v nové knize Kloktat dehet. Události jsou líčeny impresívně, chlapcem ze sirotčince vyvázaným z jakýchkoliv společenských norem. Kniha začíná jako víceméně realistický příběh, ale jakmile se čtenář začne v chrleném vyprávění jakž takž orientovat, je znejistěn přibývajícími rozpory se známou realitou.

Skupina hochů, opuštěných svými rodiči, žije pod výchovou řádových sester a jsou vychováváni v lásce k Bohu i vlasti prostřednictvím poutavých vyprávění o bájné Čechii držící nad národem ochrannou ruku. Ústav je později obsazen vojáky komunistické revoluce a péči nad chovanci převezme rázný učitel Vyžlata ne nepodobný Třískovu Igoru Hnízdovi. Náboženská věrouka je nahrazena neméně působivými legendami o hrdinství sovětských vojáků v boji s nepřítelem. Podivnější věci mají ale ještě přijít. Nějakým časovým skokem se ocitáme o léta později v období pražského jara, které na rozdíl od známých dějin skončilo otevřenou válkou mezi československou armádou a vojsky Varšavské smlouvy. Vyprávěč s přijatým jménem Ilja je jako horký brambor přehazován událostmi ze strany na stranu – stane se oddaným členem ruských okupantů, vzápětí zase českých povstalců, potkává a ztrácí přitom své kamarády ze sirotčince, věci se kolem něj dějí rychleji, než nakolik se jim dokáže přizpůsobovat. Malý velký muž přesazený z divokého Západu do krajiny českého mýtu.

Je to skutečně mýtus, s čím Topol s takovou chutí pracuje. Mýtus o malém českém národu, drobném soustu mezi říšemi Západu a Východu. Chlapci jsou bojovníci zažívající v mytickém čase svůj přerod v muže. Vlastenecký mýtus je zde představen v tak čiré podobě, až se stává ironickou parabolou idejí dávných obrozenců a současné krajní pravice. V mytickém prostoru se český lev nezalekl říše zla a nastavil drápy, což může čtenáře vést k pocitu symbolického zadostiučinění.

Jáchym Topol je excelentní stylista a přirozený vyprávěč. V tomto případě však příliš podlehl kouzlu spontaneity. Kniha nefunguje tak, jak by fungovat měla. Mytické se stává pouze groteskním a nepravděpodobným, hravost podtrhává nohy velkému tématu a v druhé polovině nás při absenci pevnější románové struktury přestane zajímat, kam pikareskní děj vyplaví mladého Ilju příště. Mistrovské detaily nezakryjí rozpaky z celku.