Setkání na křižovatce jménem New York

Ondřej Horák, 25.10.2005

Lidové noviny

Petra Hůlová vydala již třetí prozaickou knihu, která má název Cirkus Les Mémoires.

Petra Hůlová (1979) debutovala v roce 2002 románem Paměť mojí babičce. Kniha se tehdy stala hitem literární sezony. Po příběhu z Mongolska přišla vloni Petra Hůlová s útlou prózou Přes matný sklo odehrávající se v Čechách. Do nejnovější knihy Cirkus Les Mémoires se ovšem opět promítlo autorčino cestovatelství.

Román se tentokrát odehrává v New Yorku. Příběh otevírá postava Terezy – Češka, která se do Spojených států vydala s ambicí uspět ve velkém světě se svými fotografiemi. Potkává Ramida, muže z Asie. Právě jeho příběhu je pak věnována většina románu. Hůlová vypráví o jeho rodině, kterou nechal daleko za sebou, o cestě do Ameriky, pobývání u strýce Charila a následném potulování po Spojených státech. Seznámeni jsme také s tím, jak do Ameriky doputoval strýc Charil. Do mozaiky románu náleží i Terezin strýc Rudolf, jenž se potkává jak s bývalými cirkusovými souputníky Charila, tak potom i se samotným Ramidem.

Jenže to by bylo pro sklenutí oblouku málo, Tereza a Ramid, to musí být něco víc: „Celý to jeho vyprávění přece k tomuhle spělo. A ta chvíle teď byla tady. Oni dva, že jsou si s Ramidem souzený, protože Sula se neplete.“

Petra Hůlová napsala dosud svou nejrozsáhlejší prózu. Je třeba ocenit autorčiny stylistické schopnosti, nicméně jako by v konečném důsledku stále více odhalovaly, že za lijavcem vět se toho příliš neskrývá, že Hůlové um se obrací proti jejímu dílu, které rozřeďuje.

Rodinné vztahy

Po románu Paměti mojí babičce, v němž nemálo prostoru zaujímal popis mongolských odlišností, Petra Hůlová příběh Přes matný sklo od těchto popisů oprostila. V Cirkusu Les Mémoires se k nim opět vrátila. Na jediné straně čteme: „S penězma, co s sebou měl, počítal, že v New Yorku vystačí nejmíň nějakej ten tejden. V nejdražším městě světa hned po Tokiu a Hongkongu“ či „Dvanáct mílí manhattanskýho poloostrova prošel tam i nazpátek...“ Právě z těchto důvodů nakonec z díla Petry Hůlové nejlépe vyznívá loňská próza Přes matný sklo – nejútlejší, bez pasáží zavánějících bedekry. Na druhou stranu se v této próze však také do jisté míry obnažila „laboratorní sterilnost“ zkoumání tématu, které je v autorčiných prózách konstantou – mezigenerační vztahy v rodině.

Zdá se tedy, že tvorba Petry Hůlové se nikam nevyvíjí – autorka je dostatečně stylisticky obratná a inteligentní, aby sepsala knihu, která rozhodně neurazí, ale jež postrádá to, co nechybí těm nejlepším a co lze charakterizovat například souslovím „záblesk génia“.

HODNOCENÍ LN

***