(rozhovor) Petra Hůlová: Fascinuje mě, jak lidé mohou být jiní

Právo, 10.11.2005

Pavel Sladký

PETRA HŮLOVÁ (1979) – spisovatelka, absolventka kulturologie a mongolistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současné době pokračuje v doktorandském studiu kulturologie. Do české literatury vstoupila knihou Paměť mojí babičce, která vypráví příběhy několika žen v Ulánbátaru a na mongolském venkově. Kniha se stala literární událostí roku 2002. V roce 2004 vyšla komorní novela Přes matný sklo o vztahu matky a syna, letos nakladatelství Torst vydalo autorčinu třetí prózu Cirkus Les Mémoires. )S(

* Novou knihu jste napsala během stipendijního pobytu v Berlíně?

Ne, už předtím v Americe. V Berlíně jsem byla na stipendiu měsíc letos v létě, v New Yorku od září minulého roku do letošního května.

* Jak vypadá stipendijní pobyt? Musíte něco napsat, nebo si děláte, co chcete?

Z organizace, která se jmenuje Literarisches Colloquium Berlin, mi přišel e-mail, jestli bych chtěla strávit měsíc v takové rezidenci, kam zvou spisovatele. Bylo nás tam asi pět z různých zemí. Dostali jsme pokoj a peníze na měsíc. Měli jsme společné snídaně a pak nějaká autorská čtení. V podstatě nikoho nezajímalo, jestli tam člověk něco za ten měsíc napíše, nebo ne. A ta Amerika, to bylo Fullbrightovo stipendium a dostala jsem ho na projekt týkající se Monogolska. Chodila jsem na přednášky a do knihovny, to nemělo s psaním nic společného.

* Proč je dnes Berlín pro řadu umělců kultovní město? Co je na něm tak přitažlivého?

Je pravda, že Berlín mě nadchnul jako žádné jiné město v Evropě. Byla jsem tam poprvé, takže nemám srovnání, znám ho jenom takhle. Jeho síla je v tom, že se tam děje tolik věcí jak kulturně, tak architektonicky. Člověk cítí, že to město žije právě teď, kdežto například Praha hodně čerpá ze své tradice. To, co se tady děje dnes, není tak zajímavé. Taky bývalé rozdělení Berlína na Východ a Západ vytváří zajímavou konfrontaci, která je v tom městě cítit. Pohnutá historie a přerušená kontinuita mu dává zvláštní, drsný šarm, který je přitažlivý.

* O vaší třetí knize se dá napsat: Česká spisovatelka píše o přistěhovalcích do Ameriky, především z Blízkého východu nebo z arabského světa. Kniha nese francouzský název. V době globalizace normální věc?

Je to rozkročené do různých kultur a zemí, to je pravda. Nevím proč. Vlastně – co k tomu dodat?

* Hranice a národy pro vás nejsou podstatnými dělítky?

To určitě ne, mě zajímají lidské příběhy a to, co se může s životy lidí stát. A to v kontextu prostředí, které může být samozřejmě různé. Myslím, že mezinárodní charakter knihy snad není nijak ostentativní, nejde o programově kosmopolitní psaní. Když svou knihu vnějškově popíšu, tak vyjmenuju New York, Prahu, zemi někde na jihu nebo na východě, ale to není to důležité. Anebo možná je? Nevím.

* A podle čeho bychom se my čtenáři měli v této otázce rozhodnout? Stejná otázka přitom vyplouvala na povrch i u vaší prvotiny.

Situace je stejná v tom, že příběh je zasazený do cizího prostředí. Čtenář si kvůli tomu říká: Aha, proč se to neodehrává u nás? Co to znamená? Ono to ale možná nic speciálního neznamená. Tahle otázka se totiž vůbec nemusí řešit. Může se nechat otevřené, nakolik je důležité, že se děj odehrává za mořem a ne u nás. Možná hodně, možná míň. Ať už je to důležité nebo ne, tak od toho se kvalita knížky neodvíjí.

* Do knihy Cirkus Les Mémoires je vtělen váš základní dojem ze Spojených států?

Kdybych tam nebyla, nemohla bych tu knihu napsat, protože bych neznala prostředí. Na druhou stranu, žádný autobiografický příběh kniha neobsahuje. Jedině snad postava fotografky Terezy z Prahy, která přichází do New Yorku uchytit se a vydat knihu fotek. V pozici Evropanky, pro kterou je vše nové, jsem se vlastně sama nacházela. Ale pocit z Ameriky se těžko definuje. Možná ho spoluvytváří jakási neohraničenost. Člověk toho může hrozně moc a cítí potenciál všech těch možností, ale na druhou stranu fakticky jich sám po ruce moc nemá. Další součástí pocitu ze Spojených států je velikost té země, velké možnosti, pestrost a energie New Yorku – to jsem v Americe cítila a v knize je to taky.

* Intelektuální newyorská komunita, autostop vnitrozemím, nelegální práce v Bronxu: tohle všechno jste si sama vyzkoušela?

Ne, osobně moc z toho neznám.

* Lars von Trier říká, že Ameriky je všude plno. Člověk je dostatečně informačně zásoben, aniž by tam byl. Stačí mu zpracovávat její všudypřítomné obrazy. Je to pro vás přijatelný názor?

Do určité míry mu rozumím, ale je to hloupost. Vždycky je velký rozdíl mezi tím, co člověk zažije sám a co je mu zprostředkováno zkušenostmi a obrazy jiných. Obrazy toho mnoho říkají, ale mnoho také nepostihují. V mé knize do New Yorku přichází kluk, který zná Ameriku jen z filmů a potom je překvapen tím, že to tam vypadá jinak. Osobní zážitek je podle mě nenahraditelný.

* Jaký je váš názor na procesy, které jsou zahrnované pod pojem globalizace?

To je hrozně bezbřehé téma. Nejdřív je třeba si říct, co člověk za tu globalizaci pokládá. Svět je propojenější a menší díky informačním technologiím. To, co se stane na jednom místě, má vliv na řadu dalších událostí všude po světě. Když se něco děje, hned se o tom ví na druhé straně země. Tak to je a na takový proces je těžko mít nějaký názor. Co mě trápí, jsou spíš problémy ekologie a chudoby. Pokud globalizace znamená ekologicky škodlivé procesy, lidskou bídu a války, tak je to špatné. Jinak je globalizace nesmírně zajímavá.

* Na jednom místě v knize si hrdina Ramid posteskne, že se zpráva o vraždění v jeho domovině sotva prodrala na stránky amerických novin, zaplněných šoubyznysem. Takže váš text z kritického hodnocení globalizace čerpá?

Snažila jsem se zobrazit svět, který vidím kolem sebe, a to, jak věci fungujou. Myslím, že každá moje knížka je snahou o portrét toho, jaký svět je. Se svými postavami se neztotožňuju, ani to dost dobře nejde, protože jsou velmi různé. Ale krajina té knížky, její celková struktura a souhrn zobrazených vztahů reprezentují mé vidění světa a věcí kolem mě.

* Hrdinka Tereza říká: Fotim – mluvim vo světě, snažim se tam dostat, jaký to tady je... Jsou to skoro přesně vaše předchozí slova. Taky říká: Trochu líp se pak cejtim. Je psaní terapie? Cítíte se po něm líp?

Jak se to vezme. Když napíšu něco dobrého, tak se opravdu nějak cítím líp. Něco dobrýho jsi vymyslela, říkám si. Ale že by mi to pomohlo nějak celkově psychicky s mými strachy a nejistotami, to ne. Naopak určitou spirálu úzkosti to jenom pomáhá roztáčet. Co mi to dává, je jen dobrý pocit z tvorby.

* Hodně důležité je pro vás téma etnicity. Spojuje se tu vaše studijní a profesní orientace s tvůrčími zájmy?

Svět mě zajímá určitým konkrétním způsobem. Proto jsem studovala kulturologii a mongolistiku a proto také píšu tím způsobem, jakým píšu. Na začátku stál určitě jeden společný způsob, kterým vnímám svět a který se obráží v čemkoliv, co dělám. Nejde o rasy a názory, ale fascinuje mě, jak lidi mohou být jiní.

* Jaké je vaše hlavní kulturologické téma? Čím se v rámci oboru zabýváte?

Diplomku jsem psala na téma Evropa a Třetí svět, nesla podtitul My a ti druzí a šlo o pohled západní Evropy na mimoevropské kultury. Zkoumala jsem klišé, která se k tomu vážou, a co to vypovídá o Evropanech samotných. Mého psaní se to asi také dotklo, to ano.

* Předpokládám, že si uvědomujete, že novou knihou jste tak trochu vstoupila na aktuálně-politickou půdu.

Jak to myslíte?

* Je tam řada tvrzení o Spojených státech, popis okrajů nejbohatší země světa a jejích nedostatků, například v sociálním systému. Jsou to určité společenskopolitické výroky. Předchozí knihy tento záběr neměly.

To máte pravdu. Knížka, která není založená jen na psychologii, ale je i širším portrétem sociálním, je asi vždycky politická.

* A byl to záměr, nebo to prostě vyplynulo?

Já mám potíž se slovem záměr. Můj záměr(8230) Já mám většinou jen pocit a něco pak větu po větě vytvářím. Většinou se to ve mně vytváří nějak samo. Ne že bych zapisovala něčí hlas shůry, ale nejsem všeho úplně strůjcem. Je to zvláštní proces vědomého vymýšlení a nevědomého zapisování čehosi, co člověk vlastně tvoří jenom napůl. A jestli to byl záměr, aby knížka byla politická? To asi ne, ale záměr byl, aby to byla knížka rozkročená, komplexní.

S vyjadřováním se k vlastnímu dílu je to pro mě těžké, protože musím odpovídat na otázky typu souvislost knihy s globalizačními tendencemi a co je vlastně podstatou textu. To, co chci říct, říká knížka. Když to mám říct jinak, nebo to nějak shrnout, tak mám pocit, že to nikdy není vystihující a výklad posunuje text někam, kam nepatří. Z literatury se nedá udělat výcuc. Vy se mě například zeptáte, o čem knížka je. Já pak třeba řeknu: je o lidech, kteří se potkají, najdou lásku a pak zjistí, že je falešná. Amerika že se zdála dobrá, ale byl to klam. Takhle to shrnu a pak – proč tu knížku ještě číst? Pokud se kniha dá takto shrnout, tak není dobrá. Proto mám potíž o svých textech mluvit. A snad je to dobře. Nebo jen nemám potřebný odstup, nevím.

* Tak dobře, berte moje otázky tak, že chci vědět něco navíc, co s knihou může, nebo nemusí souviset. Na jednom místě v knize tvrdíte, že přistěhovalci si rozumí lépe mezi sebou než s místními. Je to problém přistěhovalectví vůbec, nebo se to týká spíš Ameriky?

Tohle vychází z mé osobní zkušenosti. Komunit v New Yorku je spousta a fungujou relativně izolovaně. Lidé se moc nemíchají s okolím a mají vlastní svět, ve kterém žijí. Říká se, že v Chinatownu ani spousta lidí neumí anglicky, prostě to nepotřebují. Většina mých přátel byli lidi z celého světa: z Číny, Íránu, Turecka, Austrálie, Ruska, Libanonu... ale ne rodilí Američané.

* Jsou příběhy přistěhovalců určujícími nebo symptomatickými příběhy dnešního světa?

Určitě, stačí se podívat, jak je to časté téma v románech a filmech. Tenhle svět je plný migrování a pohybu. Lidi se přelévají sem a tam. Být někde nový a potýkat se s jinou kulturou, to se stává čím dál častěji. Svět je propojený a relativní izolovanost, ve které lidé dřív žili, už neexistuje. Tenhle moment je pro současný svět důležitý.

* Nejen Zygmunt Bauman, filosof a sociolog, tvrdí, že globalizace se pozná podle toho, že geografická vzdálenost a konkrétní místo skoro ztrácejí význam a o to dražší a podstatnější je pro lidi čas. Existuje nějaká souvislost mezi tímto tvrzením a vašimi knihami?

To je velká otázka. Já myslím, že místo je pořád důležité, ale jinak. To, že jsou po celém světě McDonaldy a v různých městech světa to vypadá čím dál víc podobně, neznamená, že místo ztrácí svou důležitost. Může se to tak jevit, ale já v to nevěřím. A čas(8230) Čas je pro mě hodně důležitý, protože všechny tři knížky se odehrávají v relativně velkém časovém rozmezí. To, že se nějaké věci v průběhu času mění a vytrácejí se, a jiné se nemění a zůstávají, podle mého vypovídá hodně o životě a o lidech. Napsat knihu, která by se odehrávala ve třech dnech nebo v jediném roce, si umím těžko představit. Pro mě všechny situace odkazují k minulosti a jsou zároveň předzvěstí budoucnosti.

* Většina vašich čtenářů, které znám, se podivuje tomu, jak mladá spisovatelka dokáže proniknout do pocitů starých lidí. Máte na to nějaký pozorovatelský postup? Nebo jde o velkou empatii?

Žádný postup na to samozřejmě nemám, ani jsem nestrávila nijak speciálně víc času se starými lidmi, prostě si jen představuju chod věcí.

* Jedním z vašich dosavadních klíčových témat byly vztahy v rodině, staří – mladí. Řešila jste něco takto intenzívně ve vlastním životě?

Zvláštní životní zkušenost v tomto ohledu nemám a dokonce ani nevím, proč mě zrovna tyto věci tak zajímají. Ale prostě mě zajímají.

* Mezi vaše tvůrčí vzory patří Sylvia Plathová nebo Virginia Woolfová. Říkáte, že vás zajímá ženské psaní. Ve svých knihách se ale často díváte na svět i skrze mužské postavy. Jak to jde dohromady?

To, co jste řekl, ukazuje na přetrvávající nerovnost mezi autory a autorkami. Chlapa byste se nezeptal, proč se vyjadřuje skrze ženské postavy. To se bere jako samozřejmost, že muži vytvářejí ve svých textech mužské i ženské postavy. Zajímají mě spisovatelky, protože to byla donedávna menšina. Zajímají mě jejich osudy. Ale nemám úplně ujasněné, co je to ženské psaní. Nevím, jestli lze z mé poslední knížky poznat, že ji napsala žena. Myslím, že ne, a to přesto, že se vlastně považuju za feministku.

* Zeptal bych se i muže. Zajímalo by mě, proč mají někteří spisovatelé potřebu se vyjadřovat skrze ženskou postavu nebo vypravěčku. Ale poslední otázka je obecnější: Soudě podle vašich textů je podstata mezilidských vztahů něco nezachytitelného, něco, co se skládá minimálně ze dvou rozdílných a vzájemně nezapadajících složek. Existuje nějaká skutečná podstata, pravda o věcech a vztazích?

Přesně nevím, málokdy má ve vztazích jeden člověk jednoznačně pravdu a druhý se úplně mýlí. A navíc nevím, co to pravda je, možná existují jen úhly pohledu a naše identifikace s nimi. Anebo tam ta pravda někde visí a lidé se o ni tu víc, tu míň otírají, jsou s ní víc nebo míň v nějakém vztahu. Ať tak nebo tak, těžko ji může někdo zcela obsáhnout. A o tom je právě spisovatelství. Je to hra na boha, který může pravdu obsáhnout skrze postavy a světy, kterým dá vzniknout. Pak tu pravdu jakoby vlastní a ukazuje ji čtenářům. Je to lákavá iluze. Taky někdy mívám takový pocit, i když vím, že je to jen ta iluze a nic víc.