Hůlové americký román honí mnoho témat

Hospodářské noviny, 28.11.2005

Bára Gregorová


Ve tři roky starém debutu Paměť mojí babičce tehdy čtyřiadvacetileté studentky mongolistiky Petry Hůlové byly hlavním prostorem široké stepi uprostřed velehor Střední Asie. U druhé novely Přes matný sklo byla dějištěm Evropa a třetí, zatím poslední román Cirkus America LM, který vyšel koncem října v nakladatelství Torst, již názvem prozrazuje, že půjde o zaatlantskou krajinu. O kontinent, kam po otevření našich hranic světu míří nejeden vysokoškolák či mladý cestovatel, a to nejen z důvodu jazykového zdokonalení, ale i kvůli četným pracovním příležitostem.

Těžiště příběhu je zasazeno do New Yorku, do pěti-úhelníku městských čtvrtí, ve kterých se mísí desítky národností a ve kterých se kromě angličtiny mluví prakticky všemi světovými jazyky. Skutečně není lepšího místa pro vyjádření střetu existenciální osamělosti s tradicí exotických zemí.

Hrdinka Tereza jede do americké metropole proto, aby poznala cizí zemi, příležitostně si našla práci a také aby navštívila svého strýce, emigranta Rudolfa. Mladá intelektuálka a bystrá pozorovatelka si neodpustí ironické, místy jízlivé komentáře, trefně vystihující mentalitu desetimiliónového velkoměsta. Po několika stránkách románu se zdá, že hlavním motivem románu bude obyčejný milostný příběh.

Jenže Ramid, kterého Tereza jednoho deštivého jarního dne potká na lavičce, není jen tak obyčejným přistěhovalcem, a tak se společně prostřednictvím jeho vzpomínek dostávají ze země, kde „všechno už někdo řek nebo to dávali v bijáku“, o několik tisíc kilometrů na východ, o několik desítek let zpátky. Do kraje se starými tradicemi a hlubokými rodinnými kořeny. A tedy opět k tematice, ve které si je Hůlová jako autorka nejjistější – ke konfrontaci středoevropských představ a předsudků o neznámých kulturách a vlastních zážitků a poznatků.

„Každej den si večer sedni, zavři oči a všechno, co se stalo, vpleť do malýho koberečku, říkala mu doma Sula. Ze vzorníku vyber barvy a malejma stehama vyšij květinu nebo zvíře, co by se ke dni hodilo. Barvy, ze kterejch mohl vybírat, měl před očima.“

Také Hůlová se nechává vést vypravěčskou „metodou tkaní“, a tak se od Ramida, jeho sestry Adgary a matky Suly dostáváme k čarodějné ženě Tauře či k Ramidovu strýci Charilovi. Ten před lety podnikl pouť do země zaslíbené společně s francouzským cirkusem nazvaným Les Mémoires.

Charil se vydává hledat nový domov, respektive alespoň minimum toho, co je v jeho zemi považováno za normativní, a zpočátku mu ho supluje uměle vytvořený prostor cirkusu (který ovšem na rozdíl od tradice a pevných rodinných pout nevydrží a zaniká). Přestože se v Americe usadí, sežene si práci, potká ženu a založí rodinu (v níž o několik let později žije i Ramid), vlastní kořeny už se mu, stejně jako velkému množství přistěhovalců jiných národností, nalézt nepodaří. Stává se vyděděncem osamoceným v prostředí přívětivém, leč po celý zbytek života cizím.

Románu chybí silný hlavní motiv, je neuspořádaný, roztříštěný. Jako by si autorka nebyla jistá tím, jaká témata chce ve své knize vyřešit. Jakoby v neustálém ponořování se do dalšího a dalšího příběhu najednou nevěděla, o čem chce vyprávět. O studentce, která hledá životní poslání ve Státech, ale zapadá do stejných naučených stereotypů jako v Praze a navíc se zamiluje? O lidech, kteří celý život bloudí po světě, a přestože nemají nouzi, jsou bezdomovci ve své vlastní duši? O rozdílech mezi „tradicionalistickým“ východem a „zkaženým“ západem?

Ocenění si zaslouží Hůlové odvaha, s jakou se do konfrontace tří různých mentalit, kontinentů a jejich archetypů, náboženství a ikon pouští. A také opravdovost a přesvědčivost většiny hrdinů knihy.